Perspektiva trenérské profese?

Ježdík  |  12.02.2015

Na základě legislativních a akreditačních norem a obsahu a formě práce našich fakult zaměřených na sport se dá demonstrovat, že čas v akademickém prostředí (zaměřeném na sport) plyne jiným tempem a jiným směrem, než ve sportu samotném. Fakulty nejsou schopny a pravděpodobně i ochotny reagovat na vývoj jednotlivých sportů (hlavně sportovních her) a tím pádem nejsou schopny dodávat potřebné podněty do vzdělávacího procesu směrem k trenérům. Největší kritiky se snášejí nad nejdůležitějším školením, které v současné době obecně máme (jeho dokončení je spojeno s možností vystavení živnostenského listu), studium licence B, které se skládá ze dvou částí, vědeckého základu sportovního tréninku a dané specializace. Co nejčastěji slyšíme? Je obsahově zastaralé, nerespektující nejnovější trendy ve sportovní přípravě, minimálně zasahuje do problematiky specifické přípravy, nepropojuje teorii s praxí, jazyk výuky je, až na výjimky, nesrozumitelný.

Pojďme se krátce zastavit u geneze našeho vzdělávání trenérů. Na začátku všeho byl monopol pražské fakulty. Monopol v dobrém slova smyslu. Škola patřila k nejlepším v Evropě, úzce propojovala teorii s praxí ve výuce, a to hlavně díky osobnostem ze sportovního prostředí, které byly zároveň součástí její „základní sestavy“ (možno to posoudit i s opačně, osobnosti z akademického prostředí byli nedílnou součástí realizačních týmů různých reprezentačních výběrů, či významných klubů), jak by se dalo říci sportovní terminologií. Jen namátkou uvádím například jména Pergl, Bukač, Navara, Karger, Velenský Emil, Dobrý, Semiginovský, Vaněk, Hošek, a mnoho dalších. Pak následovalo rozšíření konkurenčního prostředí o olomouckou a brněnskou fakultu, které následovaly další pedagogické fakulty. Kritici tohoto rozšiřování upozorňovali hlavně na nedostatek odborných pracovníků u nás. Na jejich slova došlo. Očekávaný vzestup úrovně vzdělávání trenérů nenastal. Jsem přesvědčen, že i tento faktor přispěl k ústupu sportovních her, co se týče výsledků a umístění, z významných sportovních akcí jako jsou OH, MS a ME u sportovních her obecně.  

Fakulty se místo snahy o progres musely logicky starat primárně o své přežití a k tomu se přidal, dle mého názoru, neočekávaný exodus kvalitních pedagogů do komerčního prostředí. Danou situaci se snažily spasit svým zapojením do systému vzdělávání ve sportu různé spolky, soukromé školy a neziskové organizace. Opět bez většího úspěchu. Abychom nebyli kritičtí pouze k akademickému prostředí, svůj podíl viny nesou i sportovní svazy, jejichž většina odložila vzdělávání a starost o svou trenérskou obec na druhou, možná ještě vzdálenější kolej. Místo toho, aby si fakulty posypaly hlavu popelem a hledaly cesty, jak se dostat z dané situace ven, snaží se současný stav konzervovat. Výsledkem je přešlapování na místě, někdy čelem, někdy zády ke zdi, přes kterou se lze dostat pouze tím, že opustíte soukolí. Omluvy, které si hledáme, že fakulty mají jiná zadání, jsou pravdivé jen částečně. Často se ve sportovním prostředí setkáváme i s otázkou, proč se představitelé nejrůznějších fakult snaží být nedílnou součástí nejrůznějších komisí, sportovních federací nebo dokonce sportovních výprav na vrcholné sportovní akce? S kým se tam potkávají, jaké informace přivážejí, pokud nějaké, jak poznatky analyzují a jak je předávají dále? Nechci se akademického prostředí zastávat, ale nezapomeňme, že sport je fenoménem (i ekonomickým) tohoto tisíciletí a tím pádem nedílnou součástí chodu celé společnosti. Je to politikum se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi a jedním ze základních prvků politiky je setkávání se s lidmi. Fedor Gál ve své knize Několik dnů (vydala Academia v roce 2012), kromě jiného, vyslovuje názor, že opravdovými hybateli společnosti nejsou politici samotní, ale lidé, kteří nejsou vidět. Třeba jsou to právě naši akademici, kteří do této neviditelné složky společenského života patří.

Všichni se asi shodneme, že jednou z cest, jak se český sport (hlavně sportovní hry) může dostat dále, je zviditelnění role trenéra ve společnosti. Přidávám vzdělaného trenéra. Vzdělaného tak, aby získané poznatky chápal, byl je schopen přenášet dále uvnitř organizace, ve které pracuje, a zároveň je využíval co nejrychleji v tréninkovém procesu, při závodech a v utkáních.

Důkazem, že se jedná o palčivý problém českého sportu, jsou i reakce dvou hlavních představitelů sportu v ČR, předsedů Olympijského výboru a České unie sportu, pánů Kejvala a Jansty. Olympijský výbor v rámci projektu „Česko sportuje“ spustil podpůrnou kampaň, ve které děkuje zejména dobrovolným trenérům. Předseda ČOV Jiří Kejval ke kampani kromě jiného prohlásil: „Jsou to bezejmenní hrdinové, kteří šíří zápal pro sport po celé zemi“. Poděkování a kampaň jsou vnímány trenérskou obcí velmi pozitivně. Předseda ČUS Miroslav Jansta alarmuje, že z pohledu dlouhodobých statistik trenérská základna stárne a s tím se také postupně zužuje.

Jednou ze základních věcí, které musíme udělat, ideálně všechny sportovní hry společně, a právě teď, je zvýšit prestiž role trenéra ve společnosti a změnit vzdělávání trenérů na všech licenčních úrovních, bez rozdílu o jakou sportovní hru se jedná.  

Vzorem nám může být fotbal a částečně basketbal. Nechci tím říct, abychom tyto dva segmenty kopírovali, ale abychom si sedli a potřebné, spojené se vzdělávání trenérů zhodnotili, pokud bude třeba přepracovali, uvedli do života a pečlivě kontrolovali nastavené normy a zásady, včetně tolik potřebného doplňování nových informcí. Buď společně s fakultami, nebo bez nich. Co nejdříve, ale ne unáhleně. Dejme energii pečlivé přípravě, vrátí se nám to.

Závěrem my dovolte jeden příklad. Dělím trenéry do 3 skupin. První tvoří trenéři, kteří jsou zapáleni pro svou práci. Druhá skupina je složena z trenérů, kteří jsou pevně rozhodnuti, že jim stačí to, co dělají, a jak to dělají. Třetí skupina, většinou ta největší, je složena z nerozhodnutých trenérů. Jsou to ti, kteří čekají na impuls. Na impuls, který je katapultuje do první nebo druhé skupiny. Členové první skupiny vědí, že trenéřina je, kromě jiného, celoživotní vzdělávání se a vzdělávaní lidí kolem sebe. Chodí na semináře, konference a jiná doškolení v ČR i v zahraničí, často jsou i lektory (stejně jako jejich kolegové ve světě). Druhou skupinu nepotkáte ani na jednom semináři, nebo jen v případě, že seminář slouží zároveň k prodloužení platnosti jejich licence. Udělejme maximum pro to, aby trenéři patřící do třetí skupiny odcházeli ze všech školení, seminářů, konferencí, studií a nevím ještě čeho s pocitem, že se chtějí trenérskému řemeslu věnovat tak, jako ti, co patří do první skupiny.