Rookies

Janouch  |  13.11.2013

Nováček. Rookie. Slovo, které nemá v evropském basketbalu nijak zvlášť velké využití. Ne že by nebyli v různých evropských ligách a všeobecně soutěžích nováčci, ale systém, jakým je basketbal organizován, to nijak zvlášť nezdůrazňuje. V zámoří je ovšem situace úplně jiná.

Už na středních i vysokých školách je dáno přesné rozdělení. Během čtyřletého cyklu hráč postupně projde škatulkami rookie, sophomore, junior, senior. Když se mu pak podaří dostat do NBA, opět je rookie, ve druhém roce sophomore, a pokud se udrží v lize aspoň tři roky, je automaticky označován jako veterán, i když mu je třeba teprve 22 let. Když se do NBA nedostane a dejme tomu zamíří do Evropy, těžko v nějakém týmu denně slýchává termín „rookie“, i když je technicky samozřejmě v profesionálním basketbalu také nováčkem. Je to ale vlastně dobře nebo špatně mít takto jasně danou škatulku? Co to hráčům a lize přináší nebo naopak bere?

NBA je pochopitelně specifická. Je to jedna uzavřená liga se zhruba 450 hráči, v níž se obnova této omezené hráčské základny řídí předepsanými pravidly, které jsou pro basketbal jinde ve světě v podstatě nemyslitelné – draft, pevně dané nováčkovské platy a tak dále. Letos vstoupilo do NBA přesně padesát nováčků a dá se říct, že je to standardní číslo – a pravděpodobně jich během roku pár přibude, ať už na desetidenní kontrakty anebo pokud si kluby třeba vytáhnou někoho z nižší D-league.

Třicet hráčů z prvního kola draftu má pochopitelně garantovanou smlouvu a jen málokdy se stává (víceméně jen v případě některých zahraničních hráčů, kteří se třeba nemohou vykoupit ze smlouvy), že někdo z oné třicítky do NBA neodejde. Úplně jiným případem je pak další třicítka hráčů z druhého kola – ti garantovanou smlouvu nemají a navíc jsou vázáni na jediný tým, což jim situaci značně komplikuje. Do ligy se jich nicméně vždy určitá část dostane (ať už hned nebo s nějakým časovým odstupem) a samozřejmě do ligy občas přicházejí i hráči, kteří draftováni nebyli.

Jaké to je být draftován ve druhém kole nyní prožívá i český reprezentant Tomáš Satoranský. Washington Wizards si ho vloni vybrali jako číslo 32 a na jeho příkladu je jasně vidět, jaký rozdíl mohou v draftu udělat pouhá dvě místa. Pokud by byl vybrán jen o dvě pozice výš, měl by zaručené dva roky v lize. Takto mu teoreticky hrozí, že se do NBA nemusí ani nikdy dostat. Pokud tak hráči nemají „jistotu“, že budou draftováni v prvním kole, raději do draftu někdy ani nevstoupí (zůstanou třeba raději další sezónu na univerzitě), než aby riskovali podobnou situaci.

Současná délka kariéry hráče v NBA je zhruba 6 let (a v souhrnu celé historie ligy to je dokonce méně než 5 let). Pokud fanoušci po léta sledují velké hvězdy typu Michaela Jordana a dalších, pak musí nutně získat pocit, že takové číslo je překvapivě nízké. Je ale fakt, že pokud někdo jako Kevin Garnett odehraje v NBA 20 sezón, pak na takového hráče musí jednoduchým zprůměrováním připadnout další tři, kteří v lize vydrží pouze jediný rok. Systému „přísunu“ nováčků přes draft na tom má pochopitelně svůj podíl. I po zkrácení garantovaných kontraktů je totiž každým rokem v lize minimálně 60 mladých hráčů – nováčků a sophomorů , kteří hrají prvním nebo druhým rokem. To je zaručeno smlouvami, i když jsou občas některé ročníky draftu třeba slabší. Je to zhruba 15% že všech hráčů v lize. Samozřejmě že při stálém počtu třiceti týmů musí naopak stejný počet hráčů z ligy vypadnout.

Díky tomuto systému mají nováčci jistý čas na rozkoukání. Zjednodušeně řečeno - těm s garantovanou smlouvou se v podstatě nemůže stát, aby jim vedení klubu po dvou měsících řeklo: promiň, spletli jsme se, ty na to nemáš, tak sbohem. Kluby mají extrémní zájem na tom, aby se jako hráči správně vyvinuli. Na druhou stranu je čeká typický úděl „bažantů,“ téměř jako na vojně – jako nováčci můžou být klidně superhvězdami hráči a vydělávat měkolik milionů dolarů za rok, ale stejně musí přetrpět žerty veteránů a určitě šikanování. Nosí jim věci, kupují koblihy, musí nosit dětské baťůžky a tak dále a tak dále. Po nedávné aféře ve fotbalové NFL dokonce i basketbalová NBA rozeslala všem týmům „memo“ s jasnými pokyny, které věci by se v hráčských šatnách dít neměly. A zdá se, že je bude tvrdě potírat, i když v NBA nikdy žádné velké aféry s šikanováním nebyly.

Lize nováčkovský systém pochopitelně umožňuje udržovat jakousi vyváženost – to, aby jeden tým nemohl mít rok co rok nejlepší hráče – a jednotlivým klubům dává mimo jiné i možnost zvládat finance, tedy platový strop. Kolik by asi musel kterýkoli tým zaplatit LeBronu Jamesovi, když přišel poprvé do ligy? S daným systémem měl prostě pevný „tabulkově daný“ nováčkovský plat a Cleveland, do kterého zamířil, měl čtyři roky (včetně využitých opcí) na to, aby kolem něj postavil mistrovský tým. Což se mu sice nakonec nepodařilo, ale nebylo k tomu daleko. Přitom ve chvíli, kdy James přicházel do ligy, byl Cleveland na úplně dně ligy.

Je docela zajímavé, jak výrazně mediálně zajímavé vše kolem draftu a nováčků je – a to asi nemusí být právě v hledáčku žádný nový LeBron. Existují specializované servery, které po celý rok uveřejňují predikce pro další ročník draftu, téměř všechny velké basketbalové servery mají ve své „hlavní nabídce“ kromě zpráv, skóre, rozpisu atd. také draft. Letošní sezóna NBA sotva začala a už je mezi hlavními zprávami espn.com článek: „5-on-5: Who is most NBA-ready?“, ve kterém pět basketbalových expertů diskutuje o tom, jak by vlastně mohl vypadat draft, který proběhne až v červnu 2014. Takže: dneska že hraje LeBron proti Kobemu? No, to je sice fajn, ale kdo že vlastně bude jedničkou draftu a na koho se můžeme těšit v lize příští rok?