Stíháme driblovat se světovými lídry ve sportovních hrách?

Procházka  |  28.11.2016

Pro hledače inspirace v oblasti koučování a managementu ve sportu v současnosti pravděpodobně neexistuje hlubší studnice vědomostí a sdílení zkušeností mezi manažery a kouči elitních sportovních i mimosportovních organizací, než jsou sympozia Leaders in Sport. Mezi popsanými řádky citátů slavných se však skrývá mnohem více témat k zamyšlení. Tak jak už to na podobných sympoziích bývá, nejvíce podnětů člověk získá diskusí mimo posluchačské lavice. Pro nás zúčastněné české trenéry se tenkou červenou nití věčných diskusí stalo téma poklesu konkurenceschopnosti českých týmů ve sportovních hrách. Sportovní terminologií řečeno, stačíme ještě s celosvětovými lídry ve sportovních hrách driblovat?

Doba změn
Poslední olympijskou medailí pro Českou republiku ve sportovních hrách je bronz českého hokejového týmu ze zimních olympijských her v Turíně v roce 2006. Jelikož jsem měl štěstí být součástí realizačního týmu tohoto družstva na pozici video analytika, odvážím se v následujících řádcích o stručnou, přiznávám troufalou analýzu tehdejšího a současného stavu sportovních her. Bronzový hokejový tým z Turína byl popravdě spíše více dozvukem kvality osobností hráčů vítězné generace z Nagana. Hráči této generace z větší či menší části vyrostli v jiném sportovně výchovném systému. Zatímco náš tým hokejistů ještě na medaili v roce 2006 dosáhl, v roce 2010 ve Vancouveru a v roce 2014 v Soči jsme na olympijském ledě již mohli vidět medaile pouze na krku rychlobruslařky Martiny Sáblíkové. Příběh takového sportovního fenoménu je pro můj článek příznačný. Dobu přelomu tisíciletí bychom mohli pro sportovní hry nazvat zlatou, avšak v roce 2016 se již žádný náš tým ve sportovních hrách neprobojoval na letní olympijské hry. Otázkou zůstává, zda je podobenství poklesu úspěšnosti sportovních her zcela nahodilé nebo se skutečně jedná o celospolečenskou tendenci. Dle vlastních zkušeností asistenta trenéra reprezentací v ledním hokeji a vedoucího regionálního trenéra Českého svazu ledního hokeje se přikláním k závěru, že se jedná spíše o výsledek celospolečenského posunu. Vychovat jedince pro vrcholový sport je náročné pro rodiče, trenéry a samotného sportovce. Vyžaduje to obrovské úsilí a velkou míru sebeobětování. Na výchovu úspěšných týmů je zapotřebí lepší fungování kolektivní spolupráce a společenské podpory. Na vytvoření týmů ve sportovních hrách je logicky potřeba více hráčů a také kvalitní konkurence. Podhoubí takového formátu stojí více peněz. Navýšení financování sportu však samo o sobě výkonnost sportovních týmů nezlepší.  

Kudy vede cesta na vrchol?
Během debat světových špiček v oblasti koučování a managementu na sympoziích Leaders Sport Performance jsme ani přes nekonečné diskuse nenašli jednoznačnou odpověď a tak jsme si dali mimo jiné za úkol pokusit se vyjádřit naše poznatky formou provokativního článku. Odhlédněme od obecných problematik, jako je například podpora veřejného sektoru, kterou my trenéři těžko ovlivníme. Pokusme se zaměřit se na tendence, které ovlivňovat můžeme. Když nemůžeme změnit velké věci, soustřeďme se na zlepšování těch „malých“.

Sportovní diskomfort namísto pohodlnosti
Aniž si to možná uvědomujeme, většina lidí v České republice se v celosvětovém ekonomickém měřítku nachází v zóně relativně velkého osobního bohatství, což zřejmě zeslabuje motivaci dobýt se prostřednictvím sportu k lepšímu životu. S podobným problémem se však potýkají i jiné země. Z vlastní zkušenosti trenéra ve Francii můžu potvrdit, že vysoká úroveň materiálního blahobytu vede spíše k pohodlnosti společnosti namísto soutěživosti a snaze překonávat překážky. Není proto divu, že sportovní týmy v ekonomicky vyspělých zemích, jako je např. Francie, jsou složené často z hráčů pocházejících z přistěhovaleckých rodin. Průzkum dánského sportovního antropologa Rasmuse Ankersena (Gold Mine Effect, 2013) potvrzuje, že největší produktivitu profesionálních sportovců mají určitá místa z chudších společností. Skutečný hlad po lepším životě a sebeprosazení je silnou motivací a tak v těžkých podmínkách vyrůstají silné osobnosti. Jaké prostředí pro své svěřence vytvoříme, je však rovněž otázkou volby. Otec Sereny a Venus Williams se přestěhoval se svými dcerami, aby se naučily vyrovnat s obtížným prostředím. Nadala trénoval jeho strýc na nekvalitních kurtech s nekvalitním vybavením, aby se naučil pracovat v těžkých podmínkách. Olympijští vítězové na Jamajce ještě stále trénují na travnatém ovále se starými železy, protože věří, že je to dělá silnějšími v porovnání s jejich soupeři. Martina Sáblíková se probojovala z českých rybníků k dominanci na olympijském rychlobruslařském oválu a dosáhla olympijské úrovně i pro letní olympiádu v cyklistice.

Posílení autority trenéra, učitele, vychovatele
Zvyšující se agresivitu v chování dětí i jejich rodičů potvrzuje řada učitelů, trenérů a vychovatelů. Práce, učitelů, trenérů a vychovatelů není dostatečně ohodnocená, což dokazuje žebříček platových ukazatelů. Zde je rozdíl mezi státy úspěšnými ve sportovních hrách a méně úspěšnými nejvíce viditelný. Autoritu si však trenér, ačkoliv je to v dnešní době velmi obtížné, může vybudovat také sám. Tím jak se chováme na stadionech nejen k hráčům, jak nastavujeme a dodržujeme pravidla, jak komunikujeme a inspirujeme ostatní, spoluutváříme atmosféru každodenního sportovního prostředí, ve kterém pracujeme a žijeme.

Fair play namísto korupce 
Česká republika se v celosvětovém měřítku v míře korupce ve společnosti dlouhodobě pohybuje na nelichotivých pozicích. Korupce je rakovina, která má mnoho metastází ve sportovních hrách. Role korupce a protekcionalismu nejen ze strany rodičů, ale také trenérů a rozhodčích hraje ve sportovních hrách mnohem větší negativní roli, než si dovedeme představit. Zde můžeme zřejmě najít jednu z hlavních příčin, proč mnoho rodičů stále více raději preferuje „zasvětit“ budoucnost svých dětí spíše individuálním sportům. Ve sportovních hrách mají totiž klub, trenér mnohem větší moc jak ovlivnit nominaci či preferenci hráčů. V České republice se dlouhodobě mezi rodiči, nejen díky velkým zveřejněným kauzám typu „Růžička“, vytvořila velmi skeptická až spekulativní atmosféra nedůvěřivosti. Ztráta důvěry ve spravedlivé zacházení s dětmi a následně ztráta víry sportovců je dle mého názoru vůbec nejvlivnější příčinou poklesu úrovně sportovních her v České republice. 

Výchova týmových individualit namísto individualistů 
Nejvýraznější sportovní osobnosti bývají svým způsobem sportovními blázny. Bezbřehá touha po vítězství, neochvějné sebevědomí, dětinská radost ze hry i absolutní perfekcionalismus. Tyto atributy jsem mohl pozorovat u hokejových legend typu Jaromíra Jágra, či Dominika Haška. Ti však již postupně ukončili či ukončují své kariéry a nové velké sportovní osobnosti i v dalších sportovních hrách, jako byl například Pavel Nedvěd pro fotbal, jsou zatím v nedohlednu. Vyvstává otázka, kam se vytratili tito sportovní blázni? Jedním z faktů je, že sport bohužel není pro děti často číslem jedna jejich zájmů. Úbytek dětí ve sportu obecně, také díky širší nabídce volnočasových aktivit a rozmělnění hráčů do více stále nově vznikajících sportovních her je fakt, se kterým se však potýkají i ostatní země. To rovněž neodpovídá na otázku, proč úspěchy našich sportovních týmů klesají, zatímco v individuálních disciplínách má Česká republika stále své olympijské vítěze a mistry světa. Možná se sportovní nadšenci více přesunuli ze sportovních her do sportů individuálních, kde vycítili větší šanci na sebeprosazení, stejně tak jako výše zmiňovaná Martina Sáblíková. Argument, že chybí dostatečný počet hráčů, je sice pádný, nicméně úspěchy některých týmů ze zemí s významně nízkou členskou základnou (např. reprezentace Slovinska v ledním hokeji se 141 registrovanými hráči a účastí na zimních olympijských hrách 2014, 2018) jej popírají. Na nás trenérech je výzva zaujmout a nadchnout děti sportovními hrami natolik, aby při nich zůstaly. Je-li stále více dětí tlačeno výchovou v rodinách k individualismu, je pak o to mnohem důležitější učit je v týmových hrách spolupracovat a ukázat jim sílu prožitků týmového úspěchu. Zároveň je velmi důležité posilovat u dětí v kolektivu jejich originalitu.

Vítěz je poražený, který dokáže vyhodnotit sám sebe
Obecné příčiny poklesu výkonnosti českých sportovních her již byly mnohokrát popsány. Snad nejhorším důsledkem všech problémů, se kterými se český sport potažmo společnost potýká, nejsou však jen tyto problémy samy, ale především jejich projev ve formě negativistické nálady, častokrát až rezignace nejen rodičů, ale také nás trenérů. Pokles výkonnosti zaznamenaly historicky i jiné dominantní země v některých sportech. Například Kanada v ledním hokeji. Kanada svoje selhání zanalyzovala, poučila se z chyb, inspirovala se úspěchem jiných (mimo jiné i českým hokejem) a integrovala moderní prvky hry při zachování svých silných atributů, aby se vrátila na vrchol ještě silnější než kdykoliv předtím. 

Učící se organizace
Moudří a úspěšní lídři vítězných týmů hovoří více o prostředí, které utváří úspěchy týmů mocněji než pouhé tréninky, strategie, taktika apod. Je pravdou, že trenér sám celospolečenské prostředí těžko změní, může se však naučit v něm pracovat. Osobně jsem se v multikulturní Francii na pozici trenéra naučil, že vybudovat homogenní tým ze směsice hráčů různých národností vyžaduje přetavení individuálních odlišností do jednotné týmové kultury. Přestože nemůžeme změnit celospolečenské prostředí, můžeme budovat vlastní kulturu týmu. Dovednost učit se z chyb a schopnost účinných změn je rozdílem mezi úspěšnými a neúspěšnými. Jedním z klíčových bodů je pozitivní změna nás trenérů. Pokora, ochota učit se, cestovat, inspirovat se jsou pro to naprosto nezbytným předpokladem. Trenérsko-metodická sekce Českého olympijského výboru a Unie profesionálních trenérů jsou novými platformami, ze kterých lze nejen čerpat nové poznatky, ale také do nich svými názory a zkušenostmi přispívat. Společně vytváříme otevřené učící se společenství, které je základem pro budoucí úspěch našich týmů.

Quo Vadis Coach?
Na závěr mi dovolte několik řečnických otázek. 
Posilujeme generátory úspěchu nebo ustupujeme výše zmiňovaným zabijákům sportovní radosti? 
Bojujeme v rámci Fair play? Snažíme se potlačit korupci ve sportu? 
Jdeme příkladem svým modelovým chováním proti vulgarismům a agresivní komunikaci? 
Podporujeme tvořivost hráčů ve hře namísto přílišného drilu v tréninku a preference taktiky v utkání? 
Poskytujeme hráčům dostatek pozitivní zpětné vazby namísto budování strachu z chyb a selhání? 
Mají naši hráči nadšení ze hry, víru v sebe a v tým? Jsou tyto aspekty vidět na hřišti? 
Je hra našich týmů skutečně zábavná? 
„Kdyby se někdo zeptal na recept jak se stát olympionikem, řekl bych, že prvním předpokladem je mít radost ze sportu.“ Pierre de Coubertin